Z časopisu Český jazyk a literatura:

V posledních letech se snad ve všech článcích týkajících se školy a vyučování odvolávají jejich autoři − ať laici, nebo odborníci − na Komenského požadavek „školy hrou“. A vždy si ho vykládají v tom smyslu, že by si děti ve škole měly více hrát, tj. bavit se. Některé školy si „školu hrou“ dávají dokonce do svého názvu, aby naznačily rodičům, že jejich potomek nebude v tomto vzdělávacím ústavu „přetěžován“ zbytečnými encyklopedickými znalostmi ani nucen k „biflování“. Zatajují tím rodičům i žákům, že vzdělání občas i „bolí“ a že se bez přiměřené míry pamětného vyučování neobejdeme. Jak jinak se naučit vyjmenovaná slova, násobilku, matematické, chemické a fyzikální vzorce aj.? Jako doklad tohoto neustále se opakujícího mylného chápání „školy hrou“ může posloužit fotografie doprovázející článek, který vyšel v červnu tohoto roku v sobotní příloze jednoho našeho deníku. Byl na ní smějící se chlapec, který si pohazoval míčky, a pod obrázkem byl popisek: I v dnešní škole se může uplatnit Komenského slogan (!) škola hrou.

Kdyby však škola postupovala přesně podle Komenského, asi by se všichni nestačili divit. Na toto téma napsal náš přední komeniolog Jaromír Kopecký (1899 – 1977) článek, který časopis Český jazyk a literatura uveřejnil již v roce 1992. Protože dokonale objasňuje, co Komenský „školou hrou“ mínil, otiskujeme ho znovu. Snad přispěje k tomu, aby se již nezaměňovala školu hrou za hraní si ve škole.

Jaromír Kopecký: Komenského Škola hrou

Autor vysvětluje skutečný význam názvu Komenského spisu Škola hrou, který bývá v současnosti mylně chápán jako vyučování hravou metodou. Ve skutečnosti jde o divadelní zpracování učebnice Janua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená), tedy o náročné, latinsky vedené vyučování na jevišti.

Komenského Schola ludus (Škola hrou), která našim dnešním radikálním školským „reformátorům“slouží jako argument, že škola má být „hrou“, vznikla v r. 1651 v Blatném Potoku V Uhrách, kam byl Komenský pozván, aby reformoval tamní školu.

Základem spisu Schola ludus je Janua linguarum reserata, napsaná v letech 1630−1631. Byla napsána latinsky – latina byla tehdy nejen jazykem církve, ale jazykem vzdělanců, učenců, vědců, např. Newton psal svá Principia latinsky. České znění spisu – Brána jazyků otevřená – následovalo až po latinském vydání.

Janua linguarum byla učebnice velmi náročná, a proto Komenský hledal cesty, jak učení latinskému jazyku usnadnit. Jeho úsilí vyvrcholilo v letech 1650−1654 v Blatném Potoku ve spisech Schola ludus a Orbis pictus. Schola ludus byla založena na zajímavější metodě vyučování, Orbis pictus na zásadě názornosti.

Komenský sám charakterizuje učebnici Schola ludus jako živou encyklopedii¹, to znamená scénické, divadelní zpracování učebnice Janua linguarum, v níž jsou „všechny věci včetně jejich názvů předvedeny lidským smyslům v živé činnosti“. K tomu připojuje Komenský Senekovu radu: Nemáme se učit jen tak něčemu, ale máme si osvojit vědomosti, jimiž se připravuje cesta důležitějším věcem. A charakteristiku učebnice Schola ludus uzavírá Komenský slovy: Přípravu na život je třeba provést bystře a s chutí, ale přitom seriózně.

Že šlo skutečně o vážné, náročné, přitom v latinském jazyce vedené vyučování, dokazuje ukázka vyučování mluvnici z jmenované učebnice. V ukázce přeložené do češtiny vystupují didaktik, tj. znalec teorie vyučování, učitel a žáci.

Didaktik: Promluvte o větě, ale na příkladech.

Učitel (obrácen k svým žákům): Pojďte, milí žáci, a ukažte, čemu jste se naučili v dvanácté kapitole naší mluvnice. Ty jako primus začni: Co je věta?

Žák: Spojení slov a obratů něco o něčem tvrdící, popírající nebo se dotazující.

Učitel: Dej příklad.

Žák: Kdo je tu? To je věta tázací. Já tu jsem. To je věta tvrdící. Bratr tu není. To je věta popírající.

Učitel: Co je základem věty?

Žák: Nominativ s určitým slovesem.

Učitel: Správně. (Obrací se na dalšího žáka.) Kolikeré jsou věty?

Žák: Trojí. Jednoduché, složené, stažené.

Učitel: Co je věta jednoduchá?

Žák: Kde se jen jedno o jednom ptáme nebo odpovídáme. Například: Kdo byl Daniel? Daniel byl prorok.

Učitel: Co je věta složená?

Žák: Kde se činí o více podmětech více výpovědí. Například: Daniel byl prorok, Petr však byl apoštol.

Učitel: Co je věta stažená?

Žák: Kde je zakrytě obsaženo více výpovědí o více věcech. Například: Bude prý mír. Neboť tato věta se rozkládá ve dvě: Lidé říkají, že bude mír.

Učitel: Zdalipak se dají i tři věty stáhnout v jednu?

Žák: Nevím.

Učitel (ptá se dalšího žáka): Ty to víš?

Žák: V mluvnici máme příklad Chtěj nechtěj stane se. To znamená: Ať chceš – jedna věta, ať nechceš – druhá věta, stane se – třetí věta. Každá z nich má svůj podmět a své sloveso určité.

Učitel (obrací se na dalšího žáka): Co je ve větě středem, k němuž mají všechna ostatní slova vztah?

Žák: Sloveso určité.

Učitel: Ukaž to na jednoduché větě Adam na nás bědně uvalil smrt svým přestupkem.

Žák (učiní to takto):

na nás bědně

Adam uvalil smrt

svým² přestupkem

Žák (pokračuje): Zde má všechno podle určitého pravidla vztah k slovesu uvalil jako v kruhu všechny paprsky ke středu: Adam uvalil – podle 6. pravidla, uvalil smrt – 8. pravidlo, uvalil na nás −7. pravidlo, uvalil bědně – 11. pravidlo, uvalil přestupkem – 9. pravidlo, svým přestupkem – podle 3. pravidla.

Učitel: Dovedeš rozvít tuto větu připojením jiných slov podle dalších pravidel?

Žák: Dovedu. Mohu?

Učitel: Pusť se do toho.

Žák: Podle 1. pravidla přidám k podstatnému jménu Adam jiné jméno ve stejném pádě: Adam otec; podle 2. pravidla jiné jméno v genitivu: otec lidí; podle 3. pravidla přidám přídavné jméno, kdekoli budu moci, a podle jiných pravidel přidám, cokoli bude třeba, takto: Adam, stvořený z hlíny země, první otec všech lidí, škodících nejvíce sobě samým náklonností k hříchu, bědně na nás všechny uvalil jistou smrt svým lehkomyslným přestupkem, příliš snadno věře ďáblu usilujícímu zničit nás všechny skrze něho v něm.

Učitel: Jsou tu příklady na všechna pravidla?

Žák: Jsou.

Učitel: Kolik slov jsi snesl v tuto větu?

Žák (napřed počítá, pak odpoví): Třicet osm.

Učitel: Je to tedy věta složená?

Žák: Není složená, je jednoduchá.

Učitel: Proč?

Žák: Protože má jen jediné podstatné jméno v nominativu, to je Adam, a jediné sloveso určité, to je uvalil.

Uvedená ukázka je ze IV. části Školy hrou. Komenský v ní předvádí, jak lze živě, formou divadelní hry, probírat učivo o větě. Tato část Školy hrou má název Schola trivialis³. Jak naznačuje název, šlo o školu trojtřídní, tzn. mající tři třídy. Učilo se v nich latině a v podstatě latinsky (v první třídě se probíraly základy latinského jazyka, v druhé skladba a ve třetí sloh).

Úryvek zcela zřetelně naznačuje, co Komenský svým spisem Škola hrou sledoval: zajímavým a živým způsobem – hrou, tzn. uvedením na jevišti⁴, tedy zapojením žáků do aktivní činnosti, předvést učení – náročnou práci žáků. Z ukázky jasně vyplývá, že „škola hrou“ není žádné hraní, žádná zábava a kratochvíle, že je to naopak vážná práce. To Komenský ostatně zdůrazňuje v řadě svých didaktických spisů. Tato vážnost není u něho v rozporu s určitou pohodou, zájmem a dobrým pocitem, který učení přináší.

Komenský skutečně vynakládal velké úsilí, aby učení nebylo pro žáka úmorné, aby např. latinská slova nememoroval, aniž by věděl, co znamenají, aby si slova osvojoval současně s poznáváním věcí, s poznáním významu slova. Proto kromě divadelního zpracování Brány jazyků jí dal také obrázkovou podobu, jíž je Orbis pictus. Takže máme tři jazykové učebnice Komenského: Bránu jazyků, která je nejobtížnější, protože počítá především s pamětí, učebnici Schola ludus, která je snazší, protože je založena na činnosti žáka, a konečně učebnici Orbis pictus, jež byla ve světě nejoblíbenější, protože spojila jazykové vyučování s názorným poznáváním věcí a s žákovou činností.

Tak Komenský uvedl v život dvě stěžejní zásady vyslovené už ve Velké didaktice:

1. Alfou a omegou naší didaktiky budiž hledat a nacházet takovou metodu, aby učitelé vyučovali méně, žáci se však naučili více, aby ve školách bylo méně hřmotu, ochablosti a plané práce, zato však více pohody, poutavé činnosti a trvalého úspěchu v učení.

2. Základem reformování škol je ve všem pečlivě vypracovaný řád. Ten znamená takové uspořádání věcí prvních i následujících, vyšších i nižších, větších i menších, podobných i nepodobných podle místa, času, počtu, míry a váhy, jak každé věci přirozeně náleží. Řád je duší všech věcí.