„Mnohý učitel je přesvědčen, že jeho předmět je ten nejdůležitější. Jedině v případě českého jazyka je to ale opravdu pravda.
To je samozřejmě nadsázka na úvod, jejíž funkcí je nalákání čtenářstva… Ale je zkrátka fakt, že český jazyk jako jazyk národní, pro většinu dětí mateřský a pro všechny děti jazyk vyučovací je předmětem centrálním s koncentrační působností: umí-li žák dobře, tedy funkčně ovládat svou mateřštinu, pomáhá mu to ve všech předmětech napříč kurikulem – a právě tím, že při produkci a recepci jakýchkoliv textů, mluvených i psaných, žák využívá znalostí z češtiny, se do češtiny všechny předměty napříč kurikulem vracejí.
Návrhu revize RVP ZV ve vzdělávacím oboru český jazyk a literatura je proto potřeba věnovat zvýšenou pozornost.
Návrh revize v oboru ČJL v preambuli konstatuje, že „výuka na 2. stupni je charakterizovaná především integračním pojetím vzdělávacího oboru. V praxi to znamená, že předmět není rozdělen na jazykovou, slohovou a komunikační a literárněvýchovnou složku, jak tomu bylo doposud. Výuka je založená na komunikačním principu, který je výrazně zastoupený ve všech oblastech učiva a je naplňován v oborových výstupech“ (s. 46).
Kdyby nic jiného, toto je zásadní a velmi důležitý počin. Ruší se tím totiž vnitrosložkové dělení předmětu na jazykovou, komunikačně-slohovou a literární část (k té literární viz dále), které zvláště v případě jazykové a komunikačně-slohové výchovy představuje zásadní problém. Pokud by nové kurikulum opravdu dalo zřetelný signál – a to nejen proklamativní, ale i faktický ve formulacích očekávaných výstupů a jejich rozpracování – ke zrušení dělení výuky češtiny na hodiny tzv. mluvnice a tzv. slohu, ev. též tzv. literatury (adekvátní označení je jazyková, komunikačně-slohová a literární výchova, přičemž extenze pojmu výchova je v tomto případě zásadní), pak by šlo o historický milník.“
V článku je dále mj. uvedeno:
V některých aspektech je návrh velmi progresivní, v mnoha aspektech konzervuje tradiční stav, v některých aspektech je až zpátečnický.
