Vaculík v něm píše příběhy doslova s kriminální zápletkou, v nichž jako pachatelé vystupují pracovníci StB a hlavně společnost, která je plodí; ale taky příběhy nadreálné, kde rostou půlmetrová kosí mláďata přikrmená superfosfátem, a příběhy postmoderní, ještě než to bylo v módě, plné jazykových pastí, do nichž je radost spadnout. Vaculík píše o indiánech, emigraci umělců, Jaroslavu Seifertovi, Gándhím v kině, panu Václavovi, moravské krajině, pražských kavárnách nebo o revoluci, a přitom vlastně pořád o sobě. Sám sebou každé téma měří a soudí.

Jdu volně po ulici a mám zanedbané otázky, mezi nimiž válka íránsko-irácká je ta nejmenší. Kdy, například, napíšu román? Či kdo by měl být po zásluze Husákovým nástupcem na místě tzv. prezidenta republiky? Podaří se mi v zimě najít Halleyovu kometu? Nebo dokonce nezačínám pomalu být blbý? Poslední otázka, nejdůležitější z uvedených, není jen zdvořilostní ke čtenáři: opravdu nechci umíněným psaním o nedůležitostech měsíce předvádět svůj úpadek léty.

Vtom se mladý novinář dozvěděl tu smutnou zprávu. Pár hodin předtím Ludvíku Vaculíkovi volal, aby vyzvěděl něco ze zákulisí Dalších tisíců. Chtěl se zeptat třeba na to, kdy vyjde zatím nepublikovaný rukopis Stará postel, ze kterého jsou v knize ukázky. „Až umřu,“ byl by možná řekl starý spisovatel. Teď mladý novinář pochopil, proč se nedovolal. Myslel na paní Vaculíkovou a chtělo se mu psát pateticky, tak radši pokračoval v recenzi, jako kdyby ještě nevěděl. Byl jsem to já.

Nesmrtelnost Vaculíkových textů je v živém myšlení a živém jazyku. Je v nich smysl pro hru, klukovská zvědavost a chuť klást si drzé otázky, pokora k tématu i neuctivost k tomu, co se předpokládá.

Když má Vaculík jako slovutný disident napsat článek pro Die Welt, napíše o tom, že demokratická společnost na Západě se zkažeností tolik neliší od té socialistické; když má napsat blahopřejný text Vlastě Chramostové k narozeninám, píše o své nechuti k herečkám. V jednom dobovém fejetonu, který se do Dalších tisíců nevešel, autor popsal svůj zvyk říkat věci podmíněně a s pochybností, s právem zjednodušení či přehánění, což je způsob, jenž se vždycky blíží pravdě víc než jasné a stručné slovo. Vaculík je působivější v drobných bystrých postřezích než ve velkých úvahách, ale za obojím lze cítit stejnou opravdovost.

Jeho jazyk je pozoruhodně přesný – on sám ostatně napsal, že upadáním citu pro čistý smysl slov ztrácí kulturní opozice část svého účelu. Zdánlivě bezstarostné slovní a formální hříčky spoluvytvářejí výsledné sdělení, čímž třeba Brežněvova smrt, vložená půlvětou do vyprávění o pasení koz, získá patřičné proporce.