Tvary kondicionálu prošly ve staré i nové češtině zajímavým vývojem a ten pokračuje i v češtině současné. Konstatoval-li Jan Hus, že někdo užívá tvar bychme a jiný bychom, o více než půl tisíciletí později pozorujeme, že jazyková variantnost zůstala na tomto místě gramatického systému češtiny zachována: vedle tvaru bychom nacházíme v dnešní češtině tvar bysme. Tvar bychme nebo jeho varianta byhme se vyskytuje dnes už jen vzácně u starších mluvčích v moravských nářečích, jak se můžeme přesvědčit v Českém jazykovém atlase (viz zde i další tvary), ale doložen je ve starší české literatuře, ojediněle např. ještě v dopisech B. Němcové (Myslím, kdybychme tam teď byli, že by nás to víc těšilo.). Cílem článku je zjistit, do jaké míry a za jakých okolností si variantní tvary podmiňovacího způsobu v současné češtině konkurují. Spolu s výskytem tvarů bychom a bysme budu sledovat i výskyt dalších kondicionálových tvarů, a příležitostně také výskyt tvarů spojovacích výrazů abychom/abysme a kdybychom/kdybysme. Budu se při tom opírat o materiál shromážděný v korpusech současné češtiny, psané i mluvené.

Hypotéza, s níž jsem ke zkoumání tohoto dílčího morfologického projevu jazykové variability přistupovala, spočívala v tom, že zastoupení tvarů bychom a bysme a korelujících řad bude výrazně odlišné v korpusech psaného a mluveného jazyka. Nahlédnutí do korpusů zároveň potvrdilo předpoklad, že užití tvarů bychom a bysme[19]je podmíněno nejen volbou psaného a mluveného modu jazyka, ale je navíc vázáno i žánrově. A konečně se tu výrazně projevují i individuální preference mluvčích: pro mnohé kultivované mluvčí je volba spisovných tvarů bychom a bych zcela přirozená, nespisovnému tvaru bysme se vyhýbají, a ještě méně pravděpodobná je v jejich projevu volba tvaru bysem.

Více ZDE