Tereza Podholová, působící na Obchodní akademii Liberec, nedávno ve facebookové diskusi o výuce literatury napsala: „Pokud děti nejsou ke čtení (delších pasáží/celých knih) vedeny už od 1. stupně, na 2. stupni se jim literatura může ještě zošklivit, protože se po nich chce, aby přečetly ukázku na stránku či dvě, a co je ještě horší, chce se po nich, aby o textu diskutovaly, zaujaly stanovisko atd.
Myslím si, že nejvhodnější by bylo, aby čtení na 1. stupni bylo vedeno v převážné míře jako dílny čtení + čtenářské lekce. Je potřeba dostat děti na konci 5. třídy na podobnou úroveň čtenářství, aby bylo možné se na 2. stupni věnovat literatuře trochu hlouběji (samozřejmě s ohledem na jejich věk).“

Pro facebookovou stránku ASČ pak připravila názorný soupis metod či postupů, s nimiž by se žáci 1. stupně ZŠ měli seznámit:

Pro tento webový příspěvek – doplněný o další dva pojmy – na našich stránkách připojila nový komentář:

„Důvodů, proč si myslím, že je vhodné, aby se děti s metodami seznamovaly již na 1. stupni, je víc. V první řadě každá metoda je specifická a aktivizuje dítě trochu jinak a tím prohlubuje způsoby myšlení. Domnívám se, že i toto by mělo být součástí výuky (nejenom předávání informací). Pokud si dítě zvykne na nejčastější odrážkový způsob – přečíst text v učebnici a udělat si výtah (osobně považuji tento způsob za nejméně efektivní), je pak velmi obtížné styl jeho práce měnit. Stává se, že dítě není někdy schopno vůbec pracovat či pracuje s velkými obtížemi s textem, protože zná pouze tento jeden (odrážkový) způsob a neví, jak text může uchopit.

Od 1., resp. 2. třídy by si dítě mělo hledat pro něj nejvhodnější způsob učení. Právě různé metody by mu měly umožnit dobrat se pro něj nejvhodnějšího postupu (např. pro daný věk, téma apod.). Musí se naučit učit. I toto bychom jako učitelé měli děti naučit (bohužel se na SŠ setkávám s tím, že se studenti učit neumí).

Od 2. stupně ZŠ se děti ve škole setkávají s již mnohem náročnějšími texty. Pokud jsou děti zvyklé s textem skutečně pracovat a zcela samozřejmě využívají různé postupy, práce pro ně není až tak náročná.

Metody/strategie/postupy… lze využívat prakticky ve všech předmětech. Spíše je žádoucí, aby se s nimi dítě seznámilo i v jiných předmětech než jen v českém jazyce (na 1. stupni jsem s nimi pracovala i v prvouce, přírodovědě, vlastivědě: dějepise/zeměpise, cizím jazyce). Tyto metody totiž dovolují učinit z dětí aktivní účastníky vyučování (jednoduše řečeno – jenom nesedí a nezapisují). Různé aktivity s textem podporují logické myšlení. To je třeba soustavně procvičovat a rozvíjet. Čím je dítě starší, tím to jde hůř.

Výsledek používání metod je závislý samozřejmě na věku a schopnostech dětí. Jinak bude vypadat např. myšlenková mapa dítěte z 1. stupně a jinak u středoškoláka. Ale ani toto není nevýhoda. Krásně na tom lze sledovat, jak se dítě zdokonaluje, popř. hledá jinou (vhodnější) cestu.

Všechny uvedené metody/strategie/postupy jsem využila při neformálním vzdělávání své dcery a dalších dětí stejného věku. Některé praktikovala sama dcera, když měli ve škole skupinovou práci, konkrétně ve 3. třídě (ZŠ); dceřina skupina (cca 5 dětí + dcera) byla složena ze žáků průměrných až podprůměrných, ale i v této „horší“ skupině fungovaly bez problémů.

Metody jsou popsány v různých publikacích, vybírám dvě z nich, protože se zde  objevují souhrnně. Jedná se o Čtenářskou gramotnost jako vzdělávací cíl pro každého žáka (ČŠI, Praha, březen 2010) a Moderní didaktiku (R. Čapek, Grada 2015). Ještě malou poznámku: Metodu „kostka“ jsem přejmenovala na žebřík ze dvou důvodů – jednak slovo kostka používáme pro „opakovací kostku“ (ve zkratce – 6 témat na opakování – hodím si a odpovídám, co mi padlo – ne chronologicky podle sešitu), jednak proto, že klasická metoda kostky postupně jako by ztěžuje, na co se má dítě zaměřit. Pro některé děti je obtížné rovnou aplikovat či argumentovat, potřebují postupovat příčku po příčce.