Dotaz:
Můj dotaz se tyká se výuky v 5. třídě, tématu holých a rozvitých vět. Jak přistupovat k větám, které z valenčního hlediska potřebují minimálně jednu pravou valenci? Např. Pes vrtí ocáskem. Je přípustné či vhodné bavit se s dětmi na 1. stupni o tom, že Pes vrtí je věta holá? Mně osobně to nesedí, protože z hlediska praktického využití jazyka Pes vrtí není použitelné.
Paní T. P.
Odpověď ASČ:
Toto je dotaz na – odborně již v podstatě rozhodnutou – kolizi mezi didaktickým pojetím klasické versus valenční syntaxe. I když to „versus“ zde tak úplně nesedí: jde jen o dva různé, a oba obhajitelé pohledy na tentýž jazykový jev.
Tzv. klasická (závislostní) syntax se nezabývá tím, zda uvažovaná konstrukce je, nebo není gramatická, resp. agramatická: zajímá ji totiž primárně podřadnost či souřadnost u větných členů, které spolu ve větě významově i mluvnicky (odborně: sémanticky i gramaticky) komunikují jakožto skladební dvojice nebo skladební skupiny. Z tohoto hlediska jsou samozřejmě tzv. holé věty jako Pes vrtí či třeba Loď zamířila agramatické, nečeské. Cílem jejich analýzy je zde určit kostru úplné dané věty (patrně Pes vrtí ocasem, Loď zamířila do přístavu / na širé moře) a pak určit větné členy závislé na přísudkovém slovese, poté na podmětovém jméně a následně určit poměry mezi souřadně spojenými větnými členy.
Valenční syntax vnesla do zkoumání stavby vět a souvětí nový prvek: zkoumá tzv. minimální věty, tj. takové, jež jsou v daném jazyce ještě gramaticky správné a zároveň významově smysluplné; těm se říká základová větná struktura (ZVS). Pak analyzuje větné členy, které rozvíjejí přísudkové sloveso (terminologicky: aktanty=participanty); těmto větným členům se říká základové – a to na rozdíl od nezákladových, které buď nerozvíjejí přísudkové sloveso (např. přívlastek), nebo ho sice rozvíjejí, ale významová těsnost mezi slovesem a daným větným členem je nepatrná (např. Petr prohnaně svedl všechno na sestru). Základové větné členy jsou pak buď obligatorní (jejich přítomnost vyžaduje povinně slovesná vazba), nebo potenciální (významová těsnost je viditelná, ale nabízená slovesná pozice jimi nemusí být obsazena: typicky jde o nevyjádřený podmět, dále o věty jako Pavel si stěžoval rodičům /na/ sestru).
Z hlediska didaktického, resp. z hlediska učitelské praxe se klasická syntax na základních i středních školách nadále preferuje, protože pojetí valenční je nesrovnatelně obtížnější na pochopení a klade na žáky – zejména základních a negymnaziálních středních škol – nepřiměřené nároky. Tvrdím navíc, že alespoň základy valenční skladby pochopí plně nanejvýš čtvrtina gymnazistů. Přesto jsem ji zařadil do své učebnice v širším rozsahu s důvěrou, že je na učiteli, kolik z tohoto učiva a které eventuálně do výuky zařadí.
Podle mých zkušeností z poslední doby, kdy učím na základní škole mj. šesťáky, žákům tu nedělá problémy fakt, že v pojetí klasické syntaxe některé tzv. holé věty nejsou gramaticky správné ani významově smysluplné: prostě se naučí „co (on, ona…) dělá?“ = přísudek; „kdo/co to dělá?“ = podmět. I když nejsem elementarista, domnívám se, že s tímto pojetím by neměli problémy ani žáci 5. tříd, tedy již na prvním stupni ZŠ, odkud směřuje dotaz.
Abstraktní myšlení navíc dobře rozvíjí nejen valenční, ale i klasická syntax, a i proto bych posledně jmenovanou doporučil při výuce skladby na základních i středních školách jako dominantní přístup.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
