Rozhovor s divadelním režisérem, dramaturgem a scénáristou Jiřím Ondrou.

Pro EDUzín připravila Lucie Fialová.

(…)

Jak tedy vypadá taková hodina dramaterapie ve chvíli, kdy už jsou zdi aspoň nakřáplé? 

Dělám si přípravu, ale většinou se stane něco úplně jiného. Obvykle během první minuty poznám, co si můžu ten den dovolit. Když je třeba někdo na někoho naštvaný, nemůžu po něm chtít, aby s tím člověkem dělal cvičení ve dvojici. 

Dobře, představme si tedy, že vejdete dovnitř a cítíte dusno. Co uděláte? 

Nejlepší je vyjít přímo z té situace a rozehrát nějakou hru. Hra je rychlá cesta. Takže třeba vyhlásím soutěž, kdo řekne nejvíc naštvaných slov za minutu. Někdy se podaří, že stačí chvilka a nálada se změní. To, že nemají náladu, protože se třeba před tím něco stalo, se stává často. Ono se vždycky něco stane. Někdo má průser ve škole, jinému strhli body za to, že se nechoval dobře. Tam člověk vždycky vstupuje v trochu krizové situaci. 

Takže si zanadávají… A co se děje dál?

Základ naší práce jsou různé improvizace. Řeknu třeba větu „Dlužíš mi prachy“ a oni kolem toho ve dvojicích vystaví nějakou scénku. Volím témata, která jsou jim blízká, ale zas to nesmí být moc dokumentární, aby to bylo ještě dobrodružství. Do dramaterapie ale patří i různé relaxační aktivity. Třeba posledně si děcka moc užila hru, kdy si jeden zaváže oči a druhý ho má navigovat odněkud někam. Ostatní členové skupiny hrají překážky nebo lidi, kteří chodí okolo. Je to zábava, ale je v tom i poselství, že se jeden neobejde bez druhého a dá se do toho nenuceně propašovat i osvěta na téma, jak pomoci na ulici nevidomému člověku. Když jsem měl ve skupině mladé lidi, kterým se blížila osmnáctka, trénovali jsme tímhle způsobem třeba i pracovní pohovory. (,,,)