Z článku Josefa Soukala publikovaného v poličském měsíčníku Jitřenka (1/2023):

Určitě alespoň někteří nynější žáci poličského gymnázia znají jméno Jana Vladislava, který se ve velkorysých prostorách původní budovy vzdělával na přelomu 30. a 40. let minulého století. Jistě by si i dnes coby jejich spolužák – znali by ho ovšem jako Ladislava Bambáska – získal jejich respekt. Pro svou zručnost (podle vlastních slov měl vždy touhu něco vyrábět), samostatnost v myšlení, přerůstající až v zaťatost, s kterou nepřijímal nic, co by sám nemohl promyslet nebo si přímo ověřit (Umíněnost jako osud zní příznačný titul souboru vydaného k autorovým pětasedmdesátinám). A samozřejmě pro jazykové nadání – už tehdy zvládal němčinu, latinu, francouzštinu… Veršující spolužák ho svým příkladem ponoukl k tomu, aby si také vyzkoušel básnické umění; šel na to však nejprve skrze překládání, k čemuž si vybral starofrancouzskou poezii. Když pak ve školní knihovně, kde vypomáhal, objevil F. Petrarku, rozhodl se naučit italsky… Ale vezměme to popořádku. (…)

„Kdybych měl svůj postoj charakterizovat, zjišťuji, že bych si musel říkat menšinář. Vždycky jsem byl příslušníkem menšiny, a taky jsem k menšině, nebo lépe k těm, kdo stojí stranou moci, tíhnul. Na Slovensku — tam jsem se narodil a prožil prvních šestnáct let — jsem byl dítě českých rodičů; z Hlohovce jsem přišel do Staré Turé, kde jsem kamarádil hlavně s Cikány, kteří měli za vsí v rokli pár hliněných chatrčí. (…) Ve škole, hlavně na gymnáziu v Novém Městě nad Váhem, jsem opět patřil k menšině: několika Čechů a řady Židů, z nichž většina, jak jsem se pak dověděl, zašla v plynu. V Čechách, kam jsme odjížděli pár dnů po 15. březnu 1939, mi zase nadávali do Slováků a já se pral, v ruce kudlu, schovanou po cikánsku v dlani tak, aby vykukovala jen špička a nemohla tedy zabít. Pomohlo to, ale Slovákem jsem pro domácí poličské Čechy už zůstal. Atakdále, včetně toho, že jsem se ocitl mezi vyřazenými znovu po roce 1948 a ještě jednou o dvacet let později, nemluvě o dnešku.“

Životní příběh básníka a překladatele Jana Vladislava

Jan Vladislav: Příběhy

Vilém Prečan: Tajný čtenář, tajný kritik, tajný vydavatel Jan Vladislav

Jan Vladislav: Věty, samomluvy, příběhy, fragmenty, sny… Účinkují Radim Vašinka a Margit Koláčková, Krytové divadlo Orfeus

Jan Vladislav na iLiteratura.cz

Jan Vladislav v revue Plav

Poličské veršostezky