Jan Hus a jeho doba

Po stručném pohledu na politickou, kulturní i myšlenkovou situaci v Evropě přelomu 14. a 15. století je zdůrazněno několik základních mezníků Husova univerzitního i veřejného působení. Jan Hus pevně kotvil v myšlenkovém světě středověku, ale vliv zmíněných mezníků ho orientoval k výraznému společenskému kriticismu a reformním snahám v církvi. Při požadavku jejich uplatnění se střetl s církevní hierarchií a byl odsouzen jako kacíř. Morální aspekt jeho sporu byl něčím nezvyklým a přetrvává jako základní součást odkazu.

Intelektuál, reformátor, kacíř, muž rozžíhající svíčku od Wyclifových jisker a zapalující pochodeň v Lutherových rukou, mučedník a obhájce boží pravdy, ideový původce Žižkových zločinů, mravní titán pečetící své přesvědčení smrtí, předobraz revolučních tradic, na něž navazovali jejich dědici − komunisté… Řetěz přízvisek

i metafor, jimiž slovem i obrazem provázeli Husův odkaz jak stoupenci, tak odpůrci, v každém případě potvrzuje výjimečnost této osobnosti. Její působení nebylo možno vytěsnit z dějin. Deformovat ano, vytěsnit nikoliv. Tak pouť jeho odkazu dospěla v evangelických Čechách k prahu svatosti mučedníků. V Čechách katolických byl odkaz odkláněn do ústraní s „aureolou“ kacířství.

Ironií dějin oživil Husův odkaz Slovinec Kašpar Royko, profesor obecných dějin na Teologické fakultě pražské univerzity. Ve druhém dílu německy psaných čtyřsvazkových Dějin velkého všeobecného církevního sněmu v Kostnici (1780−1785) poprvé s argumentací opřenou o citace historických dokumentů interpretoval a ospravedlnil Husovy názory. Do češtiny tuto tetralogii bezprostředně přeložil ve dvou svazcích (1785, 1786) Václav Stach. Ani vlastenecké zaujetí českého národního obrození však Husův odkaz neoživilo, natož aby jej rehabilitovalo. Na to bylo obrozenské vlastenectví příliš vázáno loajalitou k trůnu i oltáři nebo indiferentností osvícenství.

Věcně byl Jan Hus připomínán v odborných historických pracích u Františka Martina Pelcla a Františka Faustina Procházky, v pracích literárně-historických u Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Pouze Pavel Josef Šafařík v Dějinách slovanské řeči a literatury všech nářečí (německy 1826) připojil poznámku, že Jan Hus a Jeroným Pražský pozdvihli své hlasy proti zkaženým mravům světských i duchovních velmožů a musili být za to upáleni. Poezie, kde velmi brzy zaznělo jméno Jana Žižky v Puchmajerově ódě (1802), nechala tento hlas bez odezvy do roku 1848. Husa připomněly dvě ojedinělé znělky Jana Kollára ve Slávy dceři. Třetí zpěv – Dunaj (znělka číslo 318) – vidí Husa jako Lutherova předchůdce a čtvrtý – Léthé – jej připomíná jedním dechem s Janem Nepomuckým (znělka číslo 396). Teprve dvě jména spojená s rokem 1848 protrhla zamlžující atmosféru – František Palacký a Josef Kajetán Tyl. Od jejich vystoupení – vystoupení vědce a dramatika − se Husův odkaz zařadil do české historie jako její nezpochybnitelná a nepominutelná součást. S odkazem se mohlo polemizovat, ale polemika již nesměřovala k dehonestaci ani absolutní negaci.

Doba Husova života nám připravila několik biografických otazníků. Husovo narození je kladeno do počátku sedmdesátých let 14. století. Pomohl první historický záznam, poprvé připomíná jméno reformátora v roce 1393, kdy úspěšně vykonal bakalářské zkoušky¹. Podobně jako s datem narození tápe biografie s Husovým rodištěm. V pražském okolí existuje Husinec také u Klecan, kam s jistou autoritativností umístil Husovo narození Jindřich Vančura². Tato lokalizace však není obecně přijímána. Jedna úvaha, která zatím nepřišla příliš ke slovu, by mohla podpořit jihočeský Husinec jako rodiště. Jan Hus vyznával čistotu jazyka, zachování tradiční výslovnosti, flexe, především u sloves. Ty začaly podléhat rozkolísanosti. Dále polemizoval s pronikáním germanismů do češtiny. Tradice vytříbeného vztahu k jazyku i jistá úcta k jazykové kultuře mohly být silněji zakořeněny v jazykově nedotčených jižních Čechách než v okolí Prahy, kde se jazyk dostával do konfrontace se společenským i ekonomickým vývojem a kde zakořenila německá menšina.

Sama doba Husova narození byla poznamenána řadou událostí, které přesahovaly obzor standardního běhu dějin. V západní Evropě planula stoletá válka (1337−1453) provázená prvními vážnými sociálními otřesy – například jacquerií na venkově střední Francie (1358), rolnickým povstáním v Anglii vedeným Watem Taylorem (1381). Tyto turbulence kontrastovaly s jistou konsolidovanou situací Římskoněmecké říše, a především Českého království za Karla IV. Zesílily po Karlově smrti. Poměry v Itálii a renesanční vývoj na jejím severu byly záležitostí sui generis. Sám Karel IV. na jejich řešení rezignoval.

Církev postihlo papežské schizma, jež nevyřešil ani pisánský koncil (1409). Františkánské snahy nové zbožnosti a návrat k evangelické prostotě církve vyvolaly první náznaky nápravných snah. Působení Husových předchůdců v Praze se do tohoto proudu řadilo. Nejzávažnější kritické vystoupení v Evropě bylo spojeno se jménem anglického teologa Johna Wyclifa. Ten v tezích o etickém kreditu církve, podle nichž jsou její představitelé vázáni morálními zásadami odmítajícími život v hříchu, reflektoval nápravné náznaky. Současně vstoupil i do teologických eucharistických diskusí o remanenci a transsubstanciaci zdůvodněním remanence. Šlo o výklad problematiky svátosti oltářní – mění se při mešním obřadu hostie a víno v Kristovo tělo a krev? Transsubstanciace tuto představu vyznávala. Wyclif hájil racionálnější názor remanence – podstata hostie i vína zůstává neměnná, přítomnost Kristova je pouze symbolická. Tento spor o eucharistii doutnal v teologických uvažováních od 12. století.

V teologickém uvažování i v univerzitním světě se zaníceně disputovalo o obecninách, o dvou zásadních přístupech k poznání a výkladu světa – o nominalismu a realismu. Spor se táhl od 3. století. Realismus pevně kotvil ve scholastických postupech středověku a nástupu odlišného názoru se bránil. Abstraktní pojmy, univerzálie, považoval za reálně existující. Racionálněji uvažující nominalismus již u nich argumentoval s abstrakcí. Spory se šířily. Západní univerzity ovládl střet „cest“ – cesty staré (via antiqua) a cesty moderní (via moderna). Z nominalismu moderní cesty začaly rašit výhonky renesančního myšlení. Navíc univerzity se začaly sbližovat politikou, ta se zmocnila univerzit a univerzity se zmocnily jí.

V 15. století se už po dvě stě let severoitalská města sžívala s novým životním stylem – s renesancí. Život, lidská bytost, umění, poznání světa i přírodních zákonitostí otevíraly nové obzory i vhledy. Emancipovaná lidská osobnost nabývala sebevědomí, začala věřit svým schopnostem, pokoušela se nahlédnout do svého nitra, zajímala se o prostor, jenž ji obklopoval.

Do Čech se tyto trendy dostávaly pozvolna a téměř neznatelně. Wyclifovi stoupenci vystoupili energicky, ale s podobnou energií byli umlčováni. Politické turbulence se nevyhnuly ani Univerzitě Karlově. Vyvrcholily Dekretem kutnohorským. V literární tvorbě lze vycítit v modelování postav i vidění prostoru záblesky renesance. Zásadně tak působily nejen překlad Kroniky trojánské nebo Milionu Marka Pola, podobně zajiskřily adaptace zábavných eposů (Tristan a Izolda, Tandariáš a Floribella). S něčím v náznaku psychologie podvědomí překvapí i Podkoní a žák.

Jan Hus sice nepřišel do styku s ovzduším zahraničních univerzit, ale například zaujetí pro dílo Johna Wyclifa prozrazuje specifičnost jisté Husovy orientace. Nedal se zlákat Wyclifovou nekonformitou při úvahách o oltářní svátosti, v nichž oxfordský profesor popíral transsubstanciaci. Hus její stanovisko neopustil, i když mu kostnický koncil šíření heretického názoru remanence přisuzoval. Hus se při svém pedagogickém působení nijak nedistancoval od scholastických postupů. Ve sporu realistů s nominalisty zůstal realistou. Ani jeho sociální náhledy neopouštěly středověké kotvení. Za dané a neměnné považoval členění společnosti na trojí lid. Husova základní myšlenková stanoviska tedy nijak nevybočovala ze způsobu středověkého uvažování.

Jan Hus tak vzhledem k typu a způsobu vzdělání i k typu a způsobu svého působení nevybočoval řad tehdejších univerzitních učitelů. Setrvání v této poklidné a nekontroverzní pozici mu však nebylo souzeno. Tři události ho vysunuly do popředí. Nebyl první, kdo se zajímal o Wyclifovo dílo. Jako první sváděli zápas o možnost diskuse o Wyclifově díle Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Chtěli hájit své názory, proto se odebrali v roce 1408 ke kurii. Odpovědí bylo zatčení a několikaměsíční věznění v Bologni. Zasáhl proti nim kardinál Baltasar Cossa, pozdější papež Jan XXIII., který dokonale zprofanoval úřad i sebe. Oba byli po intervenci Václava IV. a pražské univerzity, jež zde naposledy vystupovala jako jednotný celek, propuštěni, ale také poučeni a posílili řady Wyclifových odpůrců.

Jan Hus se začal o oxfordského „andělského doktora“ hlouběji zajímat také. O prázdninách 1398 sám přepsal několik jeho traktátů. Dojemné jsou emocionální poznámky vpisované do přepisu. Jedna z nejcitovanějších a zároveň pregnantně shrnující problematiku je: „Ó, Wyclef, Wyclef, nejednomu ty hlavu zvykleš.“³ Během věznění a po konverzi Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče se do popředí sporů dostal Jan Hus. V roce 1408 již patřil k interpretům a obráncům Wyclifova díla.

Spory o oxfordského „heretika“ zasáhly i univerzitu. Čeští profesoři k jeho názorům inklinovali, profesoři ostatních tří univerzitních národů se stavěli proti, dokonce někteří své kolegy denuncovali. Spory mezi „národy“ na univerzitě se vyhrocovaly i pod vlivem snah vyřešit papežské schizma. Zatímco se král Václav IV. a čeští profesoři přiklonili k myšlence církevní reformy, tři čtvrtiny ostatních na univerzitě zůstaly u podpory papeže sídlícího v Římě – Řehoře XII. Koncil v Pise sliboval naději vyřešení schizmatu. Univerzity vůbec byly ctěny jako instituce, jejichž stanoviska se v řadě otázek považovala za zásadní. Proto sáhl český král k opatření vyjádřenému v Kutnohorském dekretu (1409), jímž český hlas znamenal váhu tří čtvrtin hlasů. Nečekaným důsledkem byl odchod cizích profesorů a sesun univerzity na regionální úroveň. Jan Hus, který měl za sebou funkci děkana artistické fakulty (1401−1402), sice svědkem králova kutnohorského rozhodnutí nebyl – byl nemocen, ale respekt, kterému se na univerzitě těšil, vedl k jeho zvolení rektorem (1409−1410). To byla druhá událost, jež ho posunovala na exponovanou pozici.

Třetí, zřejmě nejzásadnější, byla kazatelská funkce v kapli Betlémské. Tu Hus zastával od roku 1402. Toto působení ho výrazně sbližovalo s mimouniverzitním prostředím. Začal poznávat sociální problémy, každodennost běžného života lišící se od každodennosti vysokoškolského prostředí. Tematika i způsob kázání byly jiné než tematika i způsob vysokoškolských přednášek a diskusí. Debaty o teoretických problémech, natož polemiky v jiných souvislostech nabývaly na závažnější nebo výbušnější povaze. Sociální problematika se univerzitního prostředí tolik netýkala. Kazatelská činnost obracela pozornost nejen k češtině jako komunikačnímu prostředku, ale i jako k předmětu poznání a analytické pozornosti. Zde již například otázka odpustků neznamenala jen morální problém nemající opodstatnění v Bibli ani patristice. Citelně zasahovala do zisku i pravomoci jak hierarchie, tak královské moci.

Zde se Hus podobně jako ve wyclifovském sporu dostal do kontroverze jinde než v univerzitním prostředí a s jinými hodnostáři než akademickými. Střet s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka v roce 1410 byl vyvolán metropolitovým příkazem odevzdat knihy oxfordského „andělského doktora“. Ty měly být spáleny. Arcibiskup zasáhl do jurisdikce univerzity, Hus s šesti kolegy protestovali. Jejich odvoláním k „pisánskému“ papeži Janu XXIII. v podstatě začal Husův proces. Zatím nešlo o žalobu ani o obvinění z kacířství. Hus odmítl vyhovět předvolání do Říma, vyslal tam svého právního zástupce a sám prohlásil, že se v tomto sporu odvolává ke Kristu jako k nejspravedlivějšímu soudci. To byl základní omyl, neboť za dva roky již šlo o předvolání ke kuriálnímu soudu, jemuž Hus nevyhověl. To však byla trestní záležitost. Hus pominul možné odvolání k další instanci – ke koncilu. Již v roce 1412 se jasněji rýsovalo nebezpečí. Léčky byly připraveny. Výsledkem byla klatba vynesená v roce 1412. Zatím to byla klatba arcibiskupská.

Situaci řešil Jan Hus odchodem na venkov pod ochranu šlechtických přátel. Od konce roku 1412 do poloviny roku 1414, kdy se vydal na cestu ke kostnickému koncilu, napsal svá nejzásadnější díla, a to především v češtině, jež nahradila akademickou latinu (Výklad Viery, Desatera a Páteře; O poznání cesty pravé k spasení; Knížky o svatokupectví; Postilu; latinsky O církvi a řadu polemických traktátů). Nikdo z jeho předchůdců, a to ani v Evropě se nedostal do takové blízkosti existenčních problémů každodennosti jako Hus. Obdivuhodně je pochopil a uvědomoval si jejich závažnost i rovnocennost problémům sociálním. Při tomto poznání a konfrontaci ustoupil dosavadní základní pohled teologa a po soucitu se ozval tón kritický, který s nápravou církevních záležitostí sledoval také nápravu záležitostí společenských. V Husových vyjádřeních, ať jde o Postilu nebo o spis O církvi, se začíná ve větší míře objevovat argumentace čerpající ze životních zkušeností, uváděné příklady i přirovnání citují epizody z běžného života. Ovšem ani ostře kritický tón nezesílil do intenzity požadující destrukci dosavadní konstrukce společenských a církevních vazeb. Jeho tón sledoval pouze nápravu, úpravu, přesto však byl nepřijatelný.

Rozhodnutí odebrat se do Kostnice již překročilo hranici životních jistot. Betlémský kazatel cítil podporu posluchačů, kolegů, části šlechty, královského dvora. Ani Zikmundova záruka nebyla od počátku myšlena záludně. Před koncil předstupoval mistr Jan sám. Očekával diskusi, setkal se však s mlčením, křikem, nadávkami. Chtěl se vyznat, setkal se s posměchem, očekával poučení, byl volán k podrobení. Netušil, že se ubírá k soudu, jehož spravedlnost vyžadovala pouze zapření vlastního svědomí. Poznával beznadějnost své situace, pozvolna nalézal smysl života i smrti v autenticitě přesvědčení a svědomí, v morálním imperativu pravdy. O všem svědčí jeho kostnická korespondence. Ironií bylo, že byl souzen realista, většina účastníků koncilu již vyznávala nominalismus. Koncil neusiloval o jeho smrt, žádal podrobení, nekritické vyznání vazalství k církvi. Zásadně uškodil odsouzenci jeho bývalý přítel Štěpán z Pálče, Stanislav ze Znojma s touž myšlenkou cestoval na koncil, ale cestou zemřel. Proti Husovi se nejnepřátelštěji stavěli hodnostáři germánských národů – Němci a Angličané.

Nereagoval-li Jan Hus na moderní vývoj vědění a renesanční reflexi světa a života, zůstavil po sobě absolutnost odpovědnosti člověka k sobě i k lidem, jejich současnosti i budoucnu.

Vyšlo v časopise Český jazyk a literatura č. 5, 2014-15