Profesor Oldřich Uličný zaslal Asociaci středoškolských češtinářů text, v němž se vyjadřuje k některým aspektům diskusí o českém pravopisu. S jeho výslovným souhlasem jej zde přetiskujeme a těšíme se na diskusi:

Vážení přátelé,
dovolte mi jako sympatizantovi Asociace češtinářů, abych se vyjádřil k jednomu problému.

Jde o tento text dr. Pavla Štěpána z Ústavu pro jazyk český AV ČR k problematice psaní velkých písmen, který ilustruje bídu pozice české jazykovědy ve veřejném životě: „Pokud ulice nebyla oficiálně přejmenována, to znamená, že původní malé písmeno po předložce nebylo změněno na velké, platí původní znění názvu ulice (tedy v Praze např.  K pekárně), které by mělo být v úředním styku závazné. Situace je bohužel taková, že např. pražský magistrát (situaci v jiných městech a obcích neznám) v tomto bodě Pravidla českého pravopisu nerespektuje a trvá na tom, že závazné jsou podoby  K pekárně,  Na odbočce, Pod sídlištěm apod. Na tomto pravopisu magistrát trvá nejen u ulic pojmenovaných před rokem 1993, ale zavádí jej i u zcela nově pojmenovaných ulic. Jednoznačná odpověď na otázku, jak „správně“ psát pražské předložkové názvy ulic, tak neexistuje. Stanovisko státních orgánů (a to především Ministerstva vnitra ČR) nelze ignorovat.“ 

​Hle, výsledek liberalistického přístupu české jazykovědy k užívání jazyka na veřejnosti: „povýšení“ Pravidel českého pravopisu na „Doporučidla“! Výsledkem je, že Pravidla jsou závazná jen v resortu ministerstva školství, ostatní resorty se mohou řídit vlastními nápady a přístupy. Přitom již v r. 1993 mohli autoři Pravidel počítat s odporem proti svým nedomyšleným, nedotaženým a nepraktickým změnám v pravopisné i morfologické kodifikaci (opravdu šlo o kodifikaci? navíc nikdy nevyšel slibovaný  přehled provedených změn jako případný přídavek k pravidlům či k Pravidlům, který každý slušný úpravce vydává, viz poslední úpravu německou). Lze jen konstatovat, že ve zdánlivě  jediné oblasti, ve které se jazykovědec může projevit jako člověk užitečný společnosti , tj. v oblasti kodifikace pravopisné, jsme dospěli k situaci podřezávání větve k sezení a k politováníhodnému chaosu. Kdo pracoval v aplikovaných oblastech redakčních, editorských nebo poradenských, ten ví, že veřejnost chce slyšet a číst jasná řešení bez dublet  a – bohužel – i bez přemýšlení o různých možnostech řešení. Nedivme se tomu, lidé mají jiné starosti než přemýšlet o sémantických či formálních finesách zápisu čehokoliv způsobem sice sofistikovaným, avšak zdlouhavým a namáhavým! A nedivme se pak ani, že nad rozumnou úpravou psaní velkých písmen po předložce (byť vzápětí kodifikátorem zpochybněnou, ale tomu se nelze u liberálů bez smyslu pro službu veřejnosti divit) pak vítězí sebevědomí, neschopnost nebo prostě lenost  byrokrata, který si už o těch popletených jazykářích udělal svůj úsudek a vcelku správně pochopil, že jeho úřad je věčný, kdežto jazykovědci tvrdící  pokaždé něco jiného jsou prostě pominutelní. Jen mi tak napadá,
proč nebyly příslušné magistráty k přejmenování názvů ulic vyzvány už před dvaceti lety, aby autoři Pravidel měli něco pro svou obhajobu, či dokonce alibi.

Oldřich Uličný, emeritus UK v Praze a UP v Olomouci, ordinarius TU v
Liberci