Jedním z fundamentů výuky musí být snaha o poctivost a autentičnost, žáci by měli vidět, že neučím češtinu jen proto, že jsem ji vystudoval, ale protože jsem přesvědčen o smyslu vyučovaného. Jen tak pak mohu vyžadovat totéž i od nich. Týká se to samozřejmě i literatury. U žákovských čtenářských reflexí nebo maturitní přípravy zdůrazňuji, že autor by se měl v textu „obtisknout“; že má smysl leccos si dohledat, ale že je naopak nesmyslné uvádět ve vlastní práci něco, čemu nerozumíme, natož něco, o čem nevíme vůbec nic. Přesto se mi nedaří některé mé žáky – naštěstí jich není mnoho – přesvědčit o mylnosti názoru „co jsem stáhl, je můj výtvor“.

Letos přibylo do arzenálu nepoctivosti zneužívání možností nabízených AI. Některé ukázky (z prací odevzdaných žáky ve věku 14-16 let) přikládám níže: První dvě jsou z čtenářských reflexí čítankových ukázek; dodávám, že autoři si je ze široké nabídky vybrali dobrovolně. Další ukázky pochází z maturitních příprav – ani zde není volba díla (z více než 300položkového školního seznamu) omezována, základem přípravy má být ukázka, kterou si žák z díla sám vybere a z níž pak při svém výkladu vychází.

Podotýkám, že všichni mají k dispozici pozitivní příklady prací jiných žáků, že mají možnost se mnou konzultovat jakýkoli problém, na který při vlastním psaní narazí, a že výuková praxe je založena na práci s textem (a krom jiného potenciální maturitní vystoupení demonstruji sám na sobě). Hodnocení se zejména u čtenářských reflexí soustřeďuje primárně na pozitivní stránky práce.

Vybrané ukázky neslouží k agitaci proti užívání AI, pouze jako odstrašující příklad žákovské etické a oborové nekompetence – etiku uvádím na prvním místě, protože problém není v AI, ale v tom, jak je využívána, přesněji zneužívána. Beru je jako podnět k zamyšlení – jednak nad vlastní prací (co a jak mohu v daném ohledu dělat lépe), jednak nad tím, do jaké míry současná vzdělávací politika a z ní vycházející vzdělávací praxe přímo či nepřímo podporuje neetické jednání žáků. Jsem si vědom složitosti doby postcovidové, nicméně tento neblahý vnější vliv spatřuji zejména v přílišné toleranci nekvalitní práce a nízké studijní morálky vůbec, v neochotě zabývat se tím, jaké jsou skutečné výsledky vzdělávání.

Ukázky z odevzdaných prací (uvádím je v autentickém znění):

Petr Skoumal: Neopouštěj nás

„Text je naplněn významovou silou a emocionálním naladěním. Autor se zaměřuje na svatého Václava jako symbol naděje, víry a povolnosti, což přidává popisu silný duchovní rozměr. (…) Výměna místodržících je přirovnána k výměně ohlávky, což podtrhuje neustálou proměnlivost a nestálost. Text také obsahuje odkaz na vzácné stříkání vodního děla, které se děje jen párkrát do roka. Tento obraz symbolizuje vzácnost a cennost přítomnosti a pomáhá zdůraznit důležitost setrvání svatého Václava. (…)“

Ota Pavel: Běh Prahou

„(…) Hlavním tématem románu je běhání, a to konkrétně běhání pražskými ulicemi. Autor zručně popisuje atmosféru a prostředí, které běžec prožívá při svých výletech po Praze. Popisy architektury, pamětihodností a přírodních scenérií dodávají příběhu autentičnost a čtenáře vtahují do děje.

Příběh sleduje Osvalda, mladého muže, který se rozhodne projít si Prahou prostřednictvím běhu. Postupně objevuje různé části města a setkává se s různými lidmi, kteří mu otevírají nové perspektivy. Zároveň se však vnitřně vyrovnává se svými vlastními emocemi a nevyřčenými touhami. (…)“

Karel Poláček: Bylo nás pět

„Námět

Příběhy pětice mladíků, kteří spolu zažívají rúzné dobrodružství, zobrazení světa dospělých očima dětských

Kniha je poměrně volným sledem jednotlivých příhod  a dobrodružství,jež potkávájí vypravěče a jeho čtyři kamarády(Čeňka, Antonína, Edu a Pepy“

„Postavy

1.           Pepík: hlavní protagonistou příběhu, chytrý a vybouřený kluk

2.           Jindra: Pepíkův nejlepší kamarád, také chytrý a odvážný

3.           Haryk: kluk z okolí, který se často připojuje k jejich dobrodružstvím

4.           Bobeš: záhadný chlapec, který se k partě přidává později

5.           Jožka: nejmenší ze skupiny, chodí s nimi na výlety (…)

Rozbor k ukázce

Pepík se rozhlédl kolem sebe. Byli na vyhlídce nad městem. Praha se jim otevírala ve své celé kráse. Střechy domů, kostelní věže a zakulacený Hrad v dálce. To bylo krásné místo na sledování západu slunce. ‚Víte, kamarádi,‘ začal Pepík. ‚Když tu takhle stojíme, cítím, že jsme opravdu nejlepší parta na světě.‘ Jindra a Haryk přikývli a Bobeš s Jožkou se na sebe usmáli.“

(AI zde zřejmě zapracovala v druhé a třetí citované části práce, kdy bylo třeba vybrat si z díla ukázku – pozn. J. S.)

Karel Hynek Mácha: Máj

„Děj:

•            Vilém, mladý básník, se vydává na výlet do přírody, konkrétně do Českého středohoří.

•            Tam potkává mladou dívku Jarmilu, do které se okamžitě zamiluje.

•            Vilém a Jarmila se setkávají a prožívají vášnivý milostný vztah plný romantiky a touhy.

•            Vilémův otec nesouhlasí s jeho volbou a snaží se mu zabránit ve vztahu s Jarmilou.

•            Vilém se stále více ponořuje do světa svých básní a filozofie, přičemž se vzdaluje od reality.

•            Na Viléma začne působit tajemný muž, který mu nabízí cestu ke svobodě a nezávislosti.

•            Vilém se nechá unést myšlenkou, že by mohl opustit Jarmilu a odejít za svobodou.

•            Nakonec však Vilém zjistí, že tajemný muž je jeho vlastní stín, který ho zavedl do záhuby.

•            Tragicky končí Vilémova cesta, když se snaží zachránit Jarmilu z požáru, ale oba zahynou. (…)

Kompozice:

•            Knihu „Máj“ lze vnímat jako básnický cyklus, který se skládá z jednotlivých básní, jež tvoří příběh lásky a smrti. Básně jsou propojeny motivem a tematickým laděním. Kompozice cyklu vytváří emocionální dynamiku a vyprávění postupně postupuje od naděje a vášně až po zklamání a smutek.“

Obzvláště „vypečená“ se mi jevila práce k Běhu Prahou, uvádím ji níže v kompletním znění:

„Běh Prahou“ od Otty Pavla je poutavým a inspirativním příběhem, který přenáší čtenáře přímo do pulzujícího srdce hlavního města České republiky. Pavlův styl psaní je příjemně plynulý a čtivý, což čtenářům umožňuje ponořit se do každého kroku protagonisty.

Hlavním tématem románu je běhání, a to konkrétně běhání pražskými ulicemi. Autor zručně popisuje atmosféru a prostředí, které běžec prožívá při svých výletech po Praze. Popisy architektury, pamětihodností a přírodních scenérií dodávají příběhu autentičnost a čtenáře vtahují do děje.

Příběh sleduje Osvalda, mladého muže, který se rozhodne projít si Prahou prostřednictvím běhu. Postupně objevuje různé části města a setkává se s různými lidmi, kteří mu otevírají nové perspektivy. Zároveň se však vnitřně vyrovnává se svými vlastními emocemi a nevyřčenými touhami.

Ottova schopnost popsat Osvaldovy myšlenky a pocity dodává příběhu hloubku a autenticitu. Osvaldova cesta během románu symbolizuje nejen jeho fyzický vývoj, ale také jeho osobní růst a hledání identity. Je to příběh o odvaze, vytrvalosti a o schopnosti najít krásu v malých okamžicích.

„Běh Prahou“ je nejen příběhem o běhání, ale také o Praze samotné. Pavlův popis města a jeho různých částí je přesvědčivý a zasahuje do duše čtenáře. Pro ty, kteří znají Prahu, se kniha stane nostalgií a připomínkou známých míst. Pro ty, kteří Prahu neznají, je to vynikající způsob, jak poznat alespoň část jejího kouzla.

Celkově lze říci, že „Běh Prahou“ od Otty Pavla je působivým a sugestivním románem, který skrze běhání a Prahu vypráví příběh o objevování, růstu a přijetí. Je to kniha, která osloví nejen běžce, ale také všechny, kdo hledají inspiraci do života.

Dovětek: Zdaleka ne všichni žáci se byli schopni za podvodné jednání omluvit.