Další ukázkou studentských prací je povídka oktavánky Evy Musilové z Gymnázia Open Gate. Napsala ji jako jeden z povinných slohů v rámci mezinárodní maturity International Baccalaureate v květnu r. 2011.

V povinné anotaci k povídce uvedla ke svém textu mj. toto:

„Navazuji na Marťanskou kroniku Raye Bradburyho. Napsala jsem deník hrdinky z povídky Ylla. V závěrečné části jsem použila povídek … ač bude stejně luna plát a Usher II. Hrdinka, znuděná stereotypním životem na Marsu, je nadšena ze snů, v nichž se jí zjevuje idealizovaný pozemšťan. Později vypukne na Marsu epidemie spalniček, přivezených jednou z pozemských posádek. Ylla přesto naivně věří, že lidé jsou dobří a za epidemii nemohou – stále totiž vzpomíná na Nathaniela Yorka, který by přece nic tak hrozného nemohl zapříčinit. Právě ten jediný „dokonalý“ člověk však byl zavražděn žárlivým Ylliným manželem…“

Jako češtinář bych v Evině umělecké kreaci rád vyzdvihl především dokonale promyšlené aluze (narážky) na jiné texty: kromě jmenovaných se tu uplatní i Poeova Maska červené smrti a Bradburyho Nová jména. Všechny převzaté motivy  jsou přitom precizně zakomponovány – všimněte si např. závěru povídky,  v němž autorka parafrázuje právě Nová jména…  Stendhal může ihned začít svou pomstu – ještě s Ylliným deníkem v ruce.

Zadávání slohové práce, odkazující na známý literární text, popř. napodobující či parodující něčí autorský styl, je aktivita, jež má ve výuce slohu dlouhodobou tradici. Je tomu tak jistě proto, že je didakticky velmi vděčná, neboť umožňuje nadaným studentům bohatě rozvinout fantazii a stylizační kreativitu. Pisatelka projevila oboje výjimečně zdařile; troufám si říct, že v jejím stylu by se americký „básník vesmíru“ určitě poznal.

Přeji krásný čtenářský zážitek.

Jiří Kostečka

Deník hlavní hrdinky z povídky Ylla

12. únor 1999

Mrzí mě, že náš vztah s Yllem není jako dřív, už si jen matně vzpomínám, kdy jsme spolu naposledy malovali obrázky chemickým ohněm. Oba nás to tak bavilo, ale dnes na to ani jeden z nás nemá pomyšlení. Na první pohled se může zdát, že jsme šťastni a žijeme spokojený život v našem krásném domě u mrtvého moře, ale opak je pravdou. Život tady je stereotypní, Yll pracuje a dvakrát týdně pravidelně jezdí na „obchodní“ jednání do Xi. Když nepracuje, tráví čas s těmi svými knihami. Někdy mi přijde, že ty zatracené svitky pro něj znamenají víc než já.

Mým úkolem doma je starat se o domácnost. Je až zarážející, jak činnosti, které mě dřív tolik naplňovaly dobrým pocitem, nyní vykonávám tak automaticky, že si ani neuvědomuji, co dělám. Například česání ovoce z křišťálových zdí: vždy jsem obdivovala ty krásné lahodné plody a užívala jsem si jejich sbírání. Proč už nejsme šťastni jako dřív? Je to tak zvláštní, ale poslední dobou mám takový neurčitý pocit, že se něco stane. Určitě se něco stane, cítím to.

13.únor 1999

Stále mám v hlavě tu krásnou písničku; i když nevím, co znamená, připadá mi okouzlující, jakoby z jiné dimenze. Nathaniel York, zvláštní jméno, jak mě vůbec mohlo napadnout? Řekla bych, že jsem ani neupadla do úplného spánku, ale přesto přesně vím, co se mi zdálo. Nikdy bych nevěřila, že mám takovou představivost – ten muž, Nathaniel York, o kterém se mi zdálo, byl tak atypický! Na Marsu nežijí osoby, které jsou celých šest temrů vysoké, mají černé vlasy, bílou pleť a krásné modré oči. Vlastně byl celý krásný! Ve snu jsem měla takový nádherný pocit, skoro jako když jsem se před dvaceti lety poprvé viděla s Yllem, jeho žluté oči mi tenkrát také přišly tak krásné… Ale ten muž, Nathaniel; zdálo se mi, že přiletěl v jakési železné věci – nikdy jsem nic podobného neviděla – a když ta věc přistála, vypadala jako dlouhé stříbrné plavidlo. Nejvíce zarážející na celém snu bylo, že jsem s tím mužem jakoby mluvila, alespoň jsem měla ten pocit, ale spíš to byla telepatie. Přesně si ale vybavuji, co mi sdělil: „Přiletěl jsem raketou ze třetí planety. Jmenuji se Nathaniel York. Jsme z jednoho velkoměsta na Zemi, tak se jmenuje naše planeta“. Země, to je místo, odkud ten muž pochází, tedy vlastně planeta. Snažila jsem se vysvětlit Yllovi, co se mi zdálo, jelikož na mě naléhal: z čeho jsem tak zmatená a překvapená? Ptala jsem se ho, jestli si myslí, že je možné, aby na Zemi žili lidé. Prý hloupost, vědci tvrdí, že v zemské atmosféře je příliš mnoho kyslíku. Doteď jsem uznávala, že vědci mají pravdu a že je to nemožné, nyní jsem ale na pochybách. Co když na Zemi opravdu někdo žije? Bylo by to tak úžasné, jen ta představa, že tam existují lidé, kteří by mohli pomocí těch dlouhých stříbrných plavidel cestovat na Mars. Třeba by jednou mohl přicestovat i ten muž, kterého jsem potkala ve snu, Nathaniel York.

Navečer jsme se byli s Yllem podívat do města. Nechtěla jsem tam jet, ale můj názor ho nezajímal a zapřáhl ohnivé ptáky. Cestou jsem se rozhlížela po obloze a představovala si, kde asi právě teď je Nathaniel York. Obloha mi přišla tak krásná a jen pomyšlení na to, že bych někde zahlédla tu svítící věc, která z dálky vypadá jako blyštící se penízek, ve mně vzbuzovala slastné pocity. Ylla napadlo, že bychom mohli jet společně s Hulem do Modrých hor, ale to je poslední místo, kde bych teď toužila být. Navíc chtěl odjet hned zítra ráno. Bylo to asi poprvé, co jsem se Yllovi ostřeji vzepřela a řekla mu, že nikam nepojedu. Nevím, co to do mě vjelo a proč jsem mu v tu chvíli tak odporovala, dokonce z toho ani nemám výčitky svědomí. Nejhezčí pocit zažívám, když si vzpomenu na ty krásné modré oči.

14. únor 1999

Zase se mi o něm zdálo, zase jsme spolu komunikovali. Nabídl mi, že mě vezme s sebou do lodě a vzhůru k nebi a odveze na svou planetu. Opravdu mě pozval na Zem, přišlo mi to nereálné a zdráhala jsem se přijmout jeho pozvání. Přesvědčoval mě a popisoval krásné zelené stromy, louky a prý tam mají i spoustu tekutiny, průzračně čisté, říkají jí voda. Nejspíš to bude něco jako naše vzácná aokva. Neodolala jsem… domluvili jsme se – vyzvedne mě dnes odpoledne v Zeleném údolí. Bylo to tak krásně zvláštní… ze snu mě ale probudil Yll, který se mnou začal lomcovat a křičel na mě, s kýmže se to mám sejít v Zeleném údolí. Nevěděla jsem, o čem mluví, jen jsem nechápavě koukala. Nejspíše jsem mluvila ze spaní a omylem vybreptala, kam se odpoledne chystám jít. Yll se chová jako žárlivý blázen. Nechápu, jak může být tak paranoidní, vždyť je to všechno jen sen. Ovšem ten nejkrásnější sen, který jsem kdy měla. Ten krásný pocit

z něj si dokážu vybavit ještě teď. Ach, kéž by se sny staly skutečností!

Okolo poledne jsem se rozhodla. Půjdu se podívat do Zeleného údolí, jenom se tam projdu, stejně už jsem tam dlouho nebyla. Yllovi řeknu, že půjdu za Pao. Už jsme se dlouho neviděly, snad mi to Yll uvěří. V poslední době je pořád podrážděný a určitě by vyzvídal, proč chci jít do Zeleného údolí jen tak.

Pláču, pořád jen pláču. Za Pao jsem nakonec nešla, Yll mi řekl, že k nám přijde doktor Nlle, a tak jsem čekala celé odpoledne doma. Stejně nakonec nepřišel. Yll v brzkém odpoledni odešel ven se zbraní a neřekl mi kam. Byla jsem sama doma a obstarala jsem veškeré práce, které jsem měla udělat. Ještě pořád nemůžu zastavit slzy, které mi samovolně stékají z očí. V jednu chvíli jsem myslela, že se schyluje k bouřce, ale blesky nepřišly. Chvíli mě napadaly myšlenky, které měly spojitost s těmi sny, co se mi zdály. Uvědomila jsem si, že jsem jen „ženská bláznivá“ a že je to holá hloupost. Za chvíli jsem uslyšela dva strašidelné výstřely, určitě z Yllovy zbraně. Jako pominutá jsem vyskočila ze židle a začala křičet – něco uvnitř mě k tomu donutilo. Hlavou se mi míhaly myšlenky o onom muži, lodi, planetách. Rychle jsem proběhla domem a vyběhla na dvorek, kde jsem jako zbavená smyslů čekala. Po chvíli jsem si uvědomila, že teď už nemám na co čekat a vrátila se do domu. Nedokáži popsat ten pocit, když jsem uslyšela přede dveřmi kroky. Yll. Suše mi oznámil, že doktor Nlle přijde až zítra. Pořád se marně pokouším vzpomenout si na text nebo melodii té krásné písničky, která mi přišla na mysl společně s oním záhadným snem, ale bohužel nemohu. Nedokážu si ji vybavit. Snažila jsem se o to hodiny, ale marně. Možná to je důvod, proč jsem plakala, vlastně ještě pořád pláču… Neměla jsem odvahu zeptat se Ylla na ty výstřely. Je mi najednou tak hrozně smutno, jako bych se už nikdy neměla z ničeho radovat. Musím se vzpamatovat a vrátit se do reality, ale nejdříve ze všeho musím zamést veškeré střepy z rozbitého džbánu a pak bych měla očesat zbytek ovoce z křišťálových zdí.

14. červen 2001

Už nemám sílu… celý Mars upadá do záhuby, všichni to víme. Je nás jen pár, jsme jak psanci schovaní v horách. Vlastně ani nevíme, na co čekáme, nám už nic nepomůže. Prý tu epidemii spalniček roznesli po Marsu lidé, ale tomu nevěřím, oni jsou dobří. Každý z nás už přišel o své nejbližší… Ach Ylle, kdybys jen věděl, jak mi chybíš…

Prý se sem někdo blíží, že by zbyl ještě nějaký Marťan, o kterém nevíme? Ne – jsou to lidé ze Země!! Muži! Proč ale střílejí po domech? Co je to napadlo? Ach ne, vždyť kulkami rozbíjejí křišťálová okna a ustřelují špičky křehkých věžiček – musím jim v tom zabránit, musím vyskočit a zakřičet na ně…

Stendhal dočetl poslední řádky deníku. Chudáci bláhoví Marťané, oni nám snad věřili! Jak jen mohli věřit bytostem, které zničí i to nejlepší, co kdy vytvořily! Poe tušil, že to takhle skončí, přesně podle jeho slov; lidé po Marsu roznesli spalničky, stejně jako by roznášeli červenou smrt. Naivní Ylla… Stendhal si schoval umolousaný deník a náčrtky, pomocí nichž rozluštil deník, do postranní kapsy kabátu. „Lidé nejsou jako Nathaniel York; ničí, zakazují, komandují. Nastal čas, aby někdo zkomandoval je.“