V rámci nácviku prostředků užívaných v uměleckém vypravování dostali žáci oktávy Gymnázia a Střední odborné školy v Rýmařově postupně dva úkoly – vytvořit úvodní část povídky, která bude obsahovat zárodek charakteristiky ústřední figurální dvojice a vytvořit úvod „in medias res“ – přímým skokem do děje.
Anně Cimbotové se podařilo napsat dvojici tematicky propojených textů, zabývajících se vztahovým trojúhelníkem. Charakteristiku přináší personální vypravěč v Ich-formě za kreativního využití vnitřního monologu směřujícího k jedné popisovaných postav; tentýž vypravěč pak referuje střízlivým, věcným tónem o konfliktu probíhajícím mezi ním a jednou z hlavních postav, částečně přerůstajícím ve střet ústřední ženské dvojice.
Probudit se a slyšet její smích by pro mě bylo vysvobozením. Místo toho trávím veškerý svůj čas zde a utápím se ve vlastních myšlenkách. Balancuji mezi rozhodnutím, zda se za ní vrátit či nikoliv. Co bych jí však pověděl? Magdo, tvé jantarové oči, které ke mně promlouvají, tvé plné rty, které mně vábí, tvé zlatavě blonďaté vlasy, které září stejně jasně, jako tvůj úsměv, a tvá ohavná povaha, která tě tvoří tak dokonalou – to jsou ty důvody, proč jsem tě nechal být. Pleť máš hebkou jako peříčko, vlasy dokonale upravené a postavu spoře zahalenou do drahých kusů různých látek. Hnusíš se mi svou krásou. Tvá soběstačnost je dechberoucí. Jsi milá, veselá, zodpovědná, každému nápomocná, prostě odzbrojující. Ochota je tvé druhé jméno, každou situaci dokážeš bezmyšlenkovitě vyřešit. Jak to zvládáš? A jak to zvládá tvá sestra Helena?
Každou noc vzpomínám na její křivé zuby, na její nepravidelně a nešťastně rozmístěné pihy po celém těle. Zrzavé lokny, které mi nedají spát, hrdě nosí rozcuchané a její laciné líčení mám neustále na očích. Svou pýchou probodává každou lidskou existenci, svou nenávistí k okolí oslňuje, její netrpělivost a nešikovnost je tak očividná, až je chci přehlédnout. Pod snědou kůží však schovává něco více. Je mým andělem, je mým vzorem nedokonalosti, je vším, čím se tak snažíš nebýt. A tak bych ti chtěl vzkázat, Magdo: z celého srdce tě nenávidím.
——————————————————————————————————————–
Trvalo to jen okamžik a radost se jí z očí vytratila. Oháněla se kolem sebe kabelkou, abych ustoupil zpátky. Jak si přála, tak jsem učinil. Zůstal jsem opodál a s klidným svědomím celou vyhrocenou situaci sledoval. Magda sebrala z police nejbližší knihu a vší silou jí po mně mrštila. Následovala ji lampa, sklenice a jako poslední i ta její velká kabelka. Její obsah se okamžitě rozletěl do všech koutů místnosti. Pod postel se kutálela rtěnka, pod šatní skříň letěl deštník se zrcátkem. U nohou mi přistála naše společná fotka. Zamyslil jsem se, jestli jsem učinil správně. Zda jsem opravdu celé ty roky nesmyslně nebojoval na špatném poli, když válka zuřila jinde. Pak propukla v hysterický pláč. Pomalu si klekla na kolena a doplazila se ke mně. Celou dobu jsem sledoval její oči, jak těkají ze strany na stranu, ze mě na Helenu a z knihy na lampu. Nebyl jsem připravený uklidnit ji. Nechtěl jsem, netoužil jsem po tom, necítil jsem to. Magda však o mou útěchu nestála.
Pohotově sebrala fotku a veškeré své věci. Na rtěnku zapomněla, připomínat jsem jí to však nechtěl. Slova byla v tuhle chvíli zbytečná. Věnoval jsem si s Helenou významný pohled. Na tento okamžik jsem tak dlouho čekal. Helena byla stále tak ošklivá jako před léty, Magda však zkrásněla. Každý večer jsem trávil zkoumáním křivek jejího těla, každý večer jsem prahnul po tom, najít na Magdě tu nedokonalost, po které jsem celou dobu tak toužil. Nenašel jsem ji, tak jako jsem nenašel odvahu s ní trávit o minutu déle. Iritovala mě. Nenáviděl jsem ji a přesto s ní nyní čekám dítě.
Helena se jistě skrytě radovala, viděl jsem to v jejích nevýrazných očích. Stála klidně, ani nešpitla. Pomalu se otočila na svou sestru. Stály mlčky, tváří v tvář, a přesto mezi nimi probíhalo tolik emocí. Cítil jsem nenávist, cítil jsem odpor, cítil jsem vděk. Náhle se Magda otočila ke dveřím a s hrdostí odešla. Přál bych si, abych mohl říci, že jsem o ní již nikdy neslyšel. Přál bych si, aby zmizela z mého života nadobro. Chvíli jsem si užíval pocitu svobody, když ke mně přistoupila Helena. A pak jsem začal vzpomínat, jak krásné začátky to s Magdou byly.
