Vypravování patří u studentů spíše k oblíbeným slohovým útvarům – nabízí jim větší prostor pro kreativitu, ti sečtělejší a talentovaní při něm mohou experimentovat s jazykem i tvarem, všichni se pak učí vcítit do svých postav, vyjádřit jejich myšlenky, konstruovat zápletku…
Protože se neúprosně blíží termín maturitních písemných prací, dostali žáci čtvrtého ročníku Gymnázia a Střední odborné školy v Rýmařově za úkol napsat v rámci domácí přípravy vypravování na následující klíčová slova: Knedlík, papoušek, díra, Pomoc!, okno, opičit se, dolary, puntíkovaný, pleš, tramvaj, chlípník, kanál, dřevo, epri-epri. Ta se v textu musela objevit ve stanoveném pořadí, mohla být libovolně skloňována nebo časována, avšak nebylo povoleno měnit jejich slovnědruhovou platnost.
Zadání patří spíše k obtížnějším, protože nutnost užít klíčová slova v daném pořadí přece jen pisateli poněkud svazuje ruce a může vést k potlačení dějovosti a zvýšení popisnosti. Charlie Alex Mácků se těmto nástrahám úspěšně vyhnul a vytvořil text využívající postupů psychologické a vědeckofantastické prózy, umně pracuje s motivem dvojníků a zrcadla jako brány do světa „za“. Text prošel pouze drobnými korekturními úpravami.
Vladimír Stanzel
Není cesty zpět
Uběhl již třetí týden od okamžiku, kdy Hanse zavřeli do místnosti, kompletně prázdné a úmorně bílé. Nyní ji plnila pouze Hansova přítomnost a jeho sice zběsilé, ale velmi kreativní myšlenky, které mu nedaly spát. Možná právě proto byly tak pestrobarevné, zdravým rozumem nepochopitelné a tak… krásné. Chvílemi měl pocit, že se tyto obrazce vykreslovaly na bílých stěnách, jako by byla jeho hlava projektorem a zdi jeho plátnem. Někdy byly bludy tak reálné, že se jich mohl dokonce i dotknout a cítit jejich teplo. Nic mu zde nechybělo. Měl klid, prostor a absolutní ticho.
Zrovna když obcházel místnost po jejím obvodu, dotýkaje se chladných stěn, uslyšel nejprve slabé cvaknutí a poté se těsně před ním na škvírku otevřely dveře. Vycházela z nich tak pohlcující temnota, až z ní Hansovi tuhla krev v žilách. V krku se mu rázem vytvořil knedlík a on tušil, že se něco děje. Něco, co se určitě dít nemělo. Neměl ponětí, jak to vypadalo za dveřmi – dovezli ho sem na vozíčku se zavázanýma očima. Doteď ho to však vůbec netrápilo.
Zatímco zíral na onu škvírku z nejvzdálenějšího rohu, na rameni mu přistál oranžový papoušek. Nebylo to poprvé, co se mu na tomto místě zjevil. Hans se s ním cítil vždy v bezpečí, a proto mu důvěřoval, když ho nabádal, aby šel prozkoumat prostor za dveřmi. Opatrně se zvedl z podlahy a pomalu otevíral dveře. Opravdu nebylo vidět nic jiného než černo-černou temnotu, která mu vrtala díru do hrudi a pomalu tahala duši ven z těla. Několik metrů před ním se znenadání rozsvítila bílá obrazovka, na které se objevilo černým písmem Pomoc! Nacházím se v 5. podlaží, přineste lékárničku. Jak můžu dojít do 5. patra, když ani nevím, kde jsem, a nevidím na krok? pomyslel si, mnohem raději bych teď viděl třeba okno. Sotva dokončil myšlenku, obrazovka zase zhasla a docela se ztratila.
Po pár vteřinách se začal prostor malinko rozjasňovat, a tak se rozhodl udělat několik kroků vpřed, dokud o něco nezakopl. Když sklonil hlavu k zemi, uviděl zrcadlo a v něm sebe a papouška. V normálním případě se po něm odraz vždy opičil, jen teď dělal něco kompletně jiného. Postava za zrcadlem na něj bezradně klepala a ohlížejíc se za sebe celá se třásla vyděšením. Hans 1, tedy pozorovatel Hanse 2 za zrcadlem, stál jako přikovaný. Všiml si však, že Hans za zrcadlem držel v ruce kufřík, který mu připadal zvláštně povědomý. Trčely z něj dolary a puntíkovaný kapesník a on si začal pomalu vzpomínat na svůj život před bílou místností.
Byl přeci právníkem! A jeho kolega Bernard s plnovousem a pleší, co ho dostával z malérů, byl také jediná osoba, na kterou se momentálně dokázal rozvzpomenout. Jezdívali spolu každý den tramvají, než se jednoho dne něco pokazilo a oni museli tramvaj zastavit a vyskočit. Někde se zadlužili a ten chlípník z klubu jim šel po krku…
Mezitím, co se Hansovi vracela paměť, se oranžový papoušek najednou objevil za zrcadlem, a když si toho všiml, věděl, že ho má následovat. Bez váhání skočil a objevil se venku na rušné ulici. V ruce držel kufřík a na sobě měl hnědý oblek. „Nestůj a poběž!“ vykřikl na něj Bernard, když vbíhal do budovy patrového parkoviště. Dal se tedy do běhu a bezhlavě mířil za ním. Na každém patře byl odtokový kanál s vyrytým číslem podlaží. „Tady! Určitě to bylo tady!“ zakřičel Bernard, když míjeli kanál s číslem 5. Uslyšeli, jak se k nim přibližuje zvuk motorky a Hans tušil, že to je ten, před kým utíkají. „Tak jo, podívej,“ řekl Bernard naléhavě, když mu podával kousek dřeva s vyrytými písmeny, „postavíš se támhle k tomu zrcadlu nahoře a nahlas řekneš tenhle kód. Půjdu hned za tebou.“
Vtom se ozval výstřel a obrovská kulka zasáhla Bernarda přímo do krku. Hans už nemohl dál čekat. „Epri-epri!!“ křičel už z dálky směrem k zrcadlu. Najednou se v něm objevil jeho odraz z temné místnosti s papouškem na rameni. Tehdy mu definitivně došlo, že není cesty zpět.
