Z archivu:
Barbora Zifčáková, studentka oktávy Gymnázia a SOŠ Rýmařov, si vybrala pro svou maturitní práci psanou v jarním termínu letošního roku zadání č. 6:
Ztráta paměti
VÝCHOZÍ TEXT
Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události…
(CZVV, inspirováno www.csfd.cz)
Zpracování: vypravování o událostech v Erikově životě, které vedly ke ztrátě paměti
Její práce se vyznačuje kreativním užitím retrospektivy formou střihové techniky, hutnými popisy a dialogy, střídáním přímé řeči s nevlastní řečí přímou (nověji neznačenou přímou řečí) a vytvořením časového zarámování příběhu, jehož pointa je až thrillerová.
Vl. Stanzel
S vypětím sil pootevřel oči. Uschlé škraloupy očního moku smíchané se slanými slzami ho řezaly do očí a mokvající rána kolem pravého víčka mu zakalovala pohled. V hlavě mu třeštilo bolestí, v uších zněl neutuchající, monotónní zvuk nemocničních přístrojů a on se, neschopen pohnout pod přikrývkou, jež se zdála vážit tunu, marně snažil vzpomenout si, jak se do sterilního, depresivního pokoje na jednotce intenzivní péče vlastně dostal. Ležel tak hodinu, dvě, možná týden, snažil se, ovšem bez výsledku.
„Eriku?“ ozvalo se ode dveří.
„Anno? Lásko. Neměla bys tu být. Je to riskantní!“
„Tvá žena mě nezajímá. Jsi tu už čtyři dny, nikdo mi nedal žádné informace. Musela jsem tě vidět.“
„Čtyři dny?“ zalapal Erik po dechu, „co se vlastně stalo?“ Nemusel se ptát dvakrát. Jeho zmatené myšlenky dostaly opět řád, vzpomínky se náhle vrátily a udeřily jej jako blesk z čistého nebe.
***
„Půjdeme touhle boční cestou, drahoušku, bude to bezpečnější.“ Držel Annu majetnicky kolem ramen, občas jí jemně vtiskl pusu do vlasů a užíval si procházku noční Prahou. Blažený pocit ze společného večera dokonce nedovoloval otravným myšlenkám, aby se přihlásily o slovo. Co žena? Děti?
„Copak, bojíš se, že by nás někdo viděl? Třeba tvoje Miluška?“ Jméno jeho ženy Anna procedila mezi zuby. Nevěnoval tomu žádnou pozornost, za těch několik měsíců, co jsou spolu, si na Anniny žárlivé scény zvykl.
Byla už téměř půlnoc, když se konečně odhodlal vylézt z postele. Nahý se potichu procházel po pokoji a sbíral své svršky. Potichu sebral klíče od auta z nočního stolku a lípl Anně pusu na čelo. Před odchodem si neodpustil ještě poslední pohled na její uvolněný obličej a tělo zachumlané v přikrývce tak, že jí vykukovalo levé ňadro.
***
„ZOO! Dneska jdeme do ZOO!“ Obě dcerky si vyměňovaly šťastné pohledy a při neustálém štěbetání jim vypadávala míchaná vajíčka z pusy. Erik, zatímco připravoval snídani i pro svou ženu, se smál s nimi.
„Dobré ráno!“ Miluška vplula do kuchyně jen v županu a s rozcuchanými vlasy. Proč podvádím tak nádhernou ženu? Dotěrnou myšlenku, která se mu náhle vkradla do hlavy, ihned zapudil. Poměr s Annou nebral jako podvod. Byl to jen další z jeho triumfů. Stejný, jako když se mu v práci jako advokátovi povede vyhrát předem prohraný spor. Anna jejich vztah ovšem brala jinak, to věděl.
„Přišel jsem až po půlnoci. Ta konference se nějak protáhla, promiň.“
Den v pražské ZOO probíhal bezchybně. Dcery byly u vytržení hlavně z primátů, užívaly si dětská hřiště a jiné atrakce. Když kolem druhé hodiny odpoledne všichni seděli v občerstvení a plnili své kručící žaludky, přepadl Erika najednou zvláštní pocit. Nevěděl proč, dokud se ve vstupních dveřích neobjevila vysoká štíhlá postava. Anna. Zaraženě na sebe hleděli pár okamžiků, nakonec se ale Anna bez jakékoli známky, že by se znali, odvrátila a vyšla z místnosti.
Nepříjemná situace se Erikovi brzy vykouřila z hlavy a na Annu si vzpomněl až večer, když usínal s Miluškou v náručí. Rychle naťukal SMS – Zítra v šest? – ovšem odpověď nepřišla ani následujícího rána.
V kanceláři se mu těžce soustředilo na práci, neustále kontroloval světelnou diodu na svém Blackberry. Když odbila třetí hodina, konečně se dočkal.
Ve zprávě stály dvě věty: „Dnes v šest. Na Hlaváku.“
Na místě čekal deset minut předem. Ruce se mu potily a žaludek se kroutil nevolností. Když viděl Annu přicházet, došlo mu proč. Rozhněvaně se k němu blížila ostrým krokem, zastavila se až přímo před ním a zabodla mu prst na prsa.
„Bavil ses včera dobře? Velká šťastná rodinka, že?“
„Ale no tak, Anno, nedělej scény.“ Děkoval Bohu, že na nástupišti stáli sami, bez zvědavých přihlížejících.
„Nedělej scény? Měsíc! Měsíc mi slibuješ, že se rozvedeš!“
V Erikovi se vařila krev a také zvýšil hlas: „Nerozvedu se, rozumíš? Jsi jen zábava, blbá naivka. Je to jasný?“
Rána do oka jej připravila o rovnováhu, a zatímco padal na koleje, zaslechl houkání vlaku a oči mu oslepily světlomety vynořivší se ze zatáčky.
***
Anna se posadila na kraj jeho lůžka a ruku si položila tam, kde by mělo být jeho lýtko. Odkryla přikrývku a odhalila hroznou skutečnost. Dva pahýly obvázané nad koleny silnou vrstvou obvazů, jimiž prosakovala krev.
„Jejda,“ zašklebila se, „copak to je?“
„Ty zrůdo! Vypadni!“ Snažil se na ni zakřičet, ale zesláblý hlas mu to nedovoloval. Vydal ze sebe jen tiché hlesnutí.
„Pššt, lásko,“ položila mu svůj ukazováček na rty a přisunula se k němu ještě blíž.
„Stále tě miluju,“ hlesla.
„Zrůdo, zrůdo…“ opakoval Erik pořád dokola.
„Nemyslíš to tak, nemyslíš. Taky mě miluješ. Vím to. Jsi jen věrný manžel a skvělý otec. Já to chápu.“ Zpod hlavy mu vytáhla polštář.
„Miluju tě i jako mrzáka, ale ty bys od té své Milušky stejně neodešel. A když tě nemůžu mít já, tak nikdo!“
Než mu bavlněný polštář přikryl obličej, zahlédl její smutný výraz. A pak už nic, jen černočerná tma.
Autorka, ač se hodlá dále věnovat exaktním vědám, je letošní účastnicí Ústředního kola OČJ II. kategorie.
