Práce na téma INSPIRACE byla zadána v kvartě, přičemž jako žánrové východisko bylo doporučeno buď líčení, nebo úvaha. Autorka, žákyně Gymnázia Ústavní v Praze, dokázala ústrojně propojit osobní zkušenost se zobecňujícími postřehy. 

Kristýna Polanská: Inspirace

Co mě inspiruje? Takových věcí je hodně, tak kupříkladu je mnoho lidí, které obdivuji, nechávám se jimi inspirovat v různých směrech.
Tak třeba svého otce obdivuji pro jeho moudrost, všeobecný přehled, schopnost komunikovat s lidmi a v neposlední řadě pro jeho sebevědomí. Inspiruje mě k učení se věcí, které se ve škole neučíme, také k zájmu o dění ve světě. Díky němu chci a mohu poznávat nová místa. Někdy spolu debatujeme na zajímavá témata, mohu se inspirovat jeho názorem a tátu zase zajímá ten můj.
Inspirují mě i některé slavné osobnosti, které většinou obdivuji pro jejich nadání či chování. Třeba zpěvačky Lorde, Kuro Neko nebo Akiko Shikatu obdivuji pro jejich hlas a schopnost různorodě podat píseň. Vede mě to k zdokonalování sebe sama, k získávání nových zkušeností, co se zpěvu týče. Jsou i lidé pro mě inspirativní svou osobností, chováním anebo tím, jak vypadají, svým životním stylem či způsobem, jak něco dělají. Někdy se inspiruji i jejich názory. Ne vždy to musí být existující lidé. Často se mým vzorem stávají i postavy z knih nebo anime. A právě proto, že jsou to smyšlené postavy, vím, že nemohu být přesně jako ony, ale mohu je obdivovat a učit se od nich.
Inspiraci získávám nejen od lidí a postav, ale i z věcí a míst. Mám však pocit, že je to odlišný druh inspirace, více umělecky založený a v důsledku méně sebezdokonalující.
Už mnohokrát mě inspirovaly obrazy, buď přímo k tvorbě mého vlastního obrazu, nebo návrhu designu nějaké věci. Kromě toho mě také dovedly přivést na zajímavé myšlenky, zanechaly ve mně různé pocity a vize, možná i poselství, které se potom snažím interpretovat nějakým textem (třeba i básní). Obdobně mě inspiruje  i hudba nebo určitá část knihy či filmu.
Ale i předměty, za normálních okolností neuměleckého rázu, mě dokážou inspirovat k nápadům (někdy i dost originálním, ztřeštěným). Příkladem je jakási skvrna na topení, která mě zaujala natolik, že jsem se podle ní pokusila namalovat obraz. Nebo jsem procházela úplně běžnou ulicí, ale při bližším pohledu se jeden z domů jevil jako groteskní obličej. Vyfotila jsem ho a na počítači trochu upravila, aby byla tvář na něm zřetelnější. A co třeba takové světelné jevy, stíny, odrazy nebo klidně nepořádek na chodníku? Inspirace se dá čerpat v podstatě z čehokoliv.
Inspirativní jsou pro mě i místa, zanechávají ve mě celou škálu pocitů. Některá z mých oblíbených míst mi dodávají jiný druh inspirace. Není to tak, že se rozhlédnu kolem a předlohou mi je okolí. Tato místa mi spíš pomáhají se soustředit přímo na tvorbu nebo mi dodají jakousi vnitřní inspiraci a chvíli klidu na zamyšlení.
Ještě bych se zmínila o inspiraci sny. Tento zdroj inspirace je často prchavý, neboť v jednu chvíli člověka inspirovat může, v druhou nemusí, a jelikož se sny lehce zapomínají, tak se někdy zapomene i na nápad, který se snem přišel. Ale  i tak se mi sny zdají být bohaté na nové myšlenky, které se dají využít především jako předloha k nejrůznějším textům.
A teď to vezmu úplně z opačného konce. Když inspiraci čerpám z nějakého místa nebo člověka a ztratím o něm iluze, jen málokdy se inspirace nevytratí. Například jsem se nechala inspirovat Londýnem. Nikdy jsem tam nebyla, a tak jsem viděla, jako přes růžové brýle, jen krásu toho města. Iluze jsem ztratila, když jsem do Londýna poprvé přijela. Ne že by to nebylo úchvatné město, ale teď jsem ho viděla se vším všudy. Bezdomovci, nevzhledné grafitti na zdech, špinavá Temže, všudypřítomné davy lidí, které do člověka nevybíravě vrážejí a tak dále. Teď už bych knihu o neskonalé dokonalosti Londýna napsat nemohla.
Pravdou však je, že i ztráta iluzí může přinést nové formy inspirace. Příběhy nemusí být jen o blahobytu, kráse a spokojenosti, na obrazech nemusí být vyobrazena jen ta nejmalebnější krajina či nejhezčí zákoutí s příjemnou atmosférou, písně a básně nemusí být jen oslavné a nádherné… Svět má i svou druhou stránku – bezútěšnost, mizérie, zloba nebo prostá špatnost – to vše a ještě více dnes i v minulosti inspirovalo mnoho lidí k úžasným dílům. A já nejsem výjimkou, neboť mě ta horší část světa mnohdy dokáže vnuknout velmi zajímavou myšlenku.
A úplně poslední věcí, kterou chci dodat, je fakt, že člověk je někdy schopný inspirovat i sám sebe, ať už svou tvorbou k další tvorbě, tak i svými činy, chováním nebo přímo celou svou osobou… Ale je to asi trochu sebestředné.

Připravil -js-