Subjektivně zabarvený popis rozhodně nepatří mezi útvary, jejichž tvorbu by nadšeně vyhledávali jak žáci, tak učitelé – vyžaduje totiž talent. Bez něj až příliš často vzniknou práce, v nichž autoři pouze s větší či menší mírou invence aplikují poznatky o využití personifikací, přirovnání, básnických přívlastků a dalších prvků, o nichž se dozvěděli třeba v předchozí analýze vzorového textu.
Eliška Přikrylová z kvarty Gymnázia a Střední odborné školy Rýmařov však z tohoto bludného kruhu dokázala vykročit a z domácího úkolu zaměřeného na líčení „prostředí, které mám rád/a“ vytvořila přidáním reflexivní složky malou událost se značným přesahem.
Na jevišti
(Líčení)
Když mamku napadlo přihlásit pětiletou mne do dramaťáku, bylo mi to vlastně celkem jedno. Dnes jsem jí za to však velmi vděčná. Hraní mě okouzlilo a následně uneslo do svého světa, kde je vše možné, JÁ znamená cokoliv.
Tady se zpravidla introvertní osoby naší dramaťácké party stávají Rolemi. Rolím nevadí desítky očí hodnotící každý jejich pohyb i slovo. Lidé v životě hodně hodnotí a posuzují ostatní. Kritické a odsuzující pohledy i vědomí, že nás vidí jinak, než jací doopravdy jsme, nebude nikdy patřit k příjemným. Na jevišti však nikoho nezajímá povaha herce. Tady nás neznají. Tady jsme Rolí, která s námi splynula v jedno. Některá je veselá a rozhazuje po hrstech zlatavá světélka někdy povedených, většinou však hloupých a nesmyslných vtipů, jiná je protivná a zlá, plive po svých partnerech oheň, jen aby v divácích vzbudila nenávist. Některé Role srdceryvně pláčou. Naše dramaťáková skupina však nejraději žije životy psychopatů, jejichž duše neovladatelně pobíhají po barevně temných, zvláštně zkroucených a převrácených světech šílenství.
Spoza okraje krvavě rudé opony, hebké jako kočičí srst, sledujeme, jak se sál zaplňuje lidmi, každá židle dnes ponese více či méně otráveného diváka. Vzduchem se linou nitě slov ve vláknech rozhovorů a zamotávají se do nesrozumitelného klubka nad našimi hlavami. Rozděluji diváky na tři kmeny – Kamarádi přicházejí, aby se podívali na nás jako osoby, které znají. Kmen Kritiků tvoří převážně rodiče, kteří chtějí vidět, jak dobře se jejich potomci proměňují, a velmi často hrdě srovnávají. Nakonec tu máme kmen Nadšenců – prarodiče, kterým i nejnepovedenější výkon připadá dokonalý, a náhodní lidé, které jen zajímá, jak děti hrají divadlo – ti vidí jen Role. Možná někteří přicházejí kvůli příběhu, tomu zlatavému závoji, který v profesionálním podání zahalí celé divadlo. My samozřejmě ještě tak dobře šít závoje neumíme – my se zabalíme důkladně, ale na hlediště většinou tolik nezbude. Zatím.
Začínáme. Jdu obejmout ostatní „herce“ a přejeme si hodně štěstí, zatímco naše žaludky svírá ruka Nervozity. Takový je to totiž pocit, když se člověk proměňuje.
Vl. Stanzel
