Na rozdíl od undergroundových či alternativních a koneckonců i obecně rockových umělců, folk jako společenský fenomén dosud do značné míry unikal odbornému zpracování (za zmínku však stojí alespoň zasvěcená a čtivě napsaná kronika Folkaři Vladimíra Vlasáka, která zde není ani zmíněna). Možných důvodů je více a některých si všímá i Houda. Folkaři nikdy nevytvořili vizuálně přitažlivou a jasně rozeznatelnou subkulturu jako klasické „máničky“ či punkáči a nebyli jako celek pronásledováni, protože se často jednalo o vysokoškolsky vzdělané intelektuály, které nebylo možné dát do jasného kontrastu se „spořádanou společností“, jak se to stalo v případě undergroundu. Jedná se tedy o jakýsi „neviditelný“ styl.
Je zde ovšem i další důvod: celá folková scéna se pouze obtížně zařazuje do hrdinských narativů, které jsou pro popis punku či undergroundu příznačné. Tak jako má rock své „tancovačkové“ soubory a nejednoznačné hvězdy (Olympic, Katapult), má i folk své Porty a bratry Nedvědy, kteří se vzpírají zařazení do jednoznačných opozic odporu × konformity. Houdu však navzdory deklarovaným cílům nezajímá folk ani tak jako komplexní společenský jev (pak by totiž Porta a Nedvědi stáli ve středu jeho zájmu jako nejmasovější projevy folku), ale spíše na něj nahlíží jako na „hraniční fenomén“. Má tím na mysli skutečnost, že se někteří autoři dostávali kvůli své tvorbě a politickým názorům na hranu zákona. Z hlediska folkových interpretů se tak jednalo o rozpor mezi potřebou legálně působit a zároveň se projevovat způsobem, který mohl být z hlediska dobové ideologie problematický. Z pohledu státního aparátu pak šlo o snahu umělce regulovat či přímo umlčet a zároveň nepřekračovat poměrně omezené legální možnosti jak tohoto cíle dosáhnout.
Stefan Segi na stránkách časopisu Česká literatura č. 3/2016.
